Co má společného alkoholové hlasování a sociální pojištění?

     Nedávno se naši poslanci domlouvali na tom, jestli mohou v pracovní době popíjet alkohol za zvýhodněné ceny. Šetřit se musí a je chvályhodné, že nám jdou příkladem. Že nechodí na paňáka do drahých restaurací, ale popíjejí úsporně v parlamentní kantýně. A určitě stojí za zmínku, že myslí i na to, že peníze kazí charakter.

     V naší malé zemi máme jedno z nejvyšších sociálních pojištění ve světě, a tak, co se týká vydělaných peněz, můžeme se radovat z toho, že jich pořádný krajíc obratem odevzdáme státu. A to se pozitivním způsobem podepisuje na našem charakteru. Rozdíl mezi cenou práce známou pod pojmem superhrubá mzda a čistou mzdou, kterou pracovník skutečně obdrží, je v naší zemi neobvykle vysoký. Největší podíl na tom má placené pojistné, a to konkrétně sociální pojištění. V České republice platíme jedno z nejvyšších na světě. Většina Čechů má přesto pocit, že se jim peníze odvedené státu ani v nejmenším nevrátí. A jak si vedeme ve srovnání se zahraničím?

     Zdá se, že tam asi politici holdují alkoholu poněkud méně. A taky to vypadá, že nemyslí na blaho obyvatelstva tak pečlivě, jako u nás. Na sociálním pojištění jim totiž strhávají o dost méně a riskují tak, že jim peníze pěkně pošramotí jejich charakter. 

     Sociální pojištění patří mezi vedlejší náklady zaměstnavatele na zaměstnance. Zaměstnavatel platí za své pracovníky mnohem více, než na sebe platí oni sami. Odvádí pojistné ve výši 34 %, z čehož 25 % tvoří sociální a 9 % zdravotní pojištění. Pro zdravotní pojištění není v letech 2013 až 2015 stanoven maximální vyměřovací základ, což znamená vyšší mzdové náklady. Podnikatelé odvádějí z poloviny čistého zisku 13,5 % na zdravotní a 29,2 % na sociální pojištění.

     Rozsáhlá studie, která se zabývala výší sociálního pojištění ve 36 zemích světa, přináší pro nás ne příliš potěšující výsledky. Závěr ukazuje, že s rostoucí mzdou roste i odváděné pojistné. V České republice se při průměrné měsíční mzdě odvod pohybuje na průměru ve srovnání s ostatními státy. Avšak při mzdě 50 tisíc korun měsíčně se již řadíme mezi nejdražší země. Při této výši mzdy jsou například ve Velké Británii či na Maltě vedlejší náklady zaměstnavatele na pracovní sílu méně než 25 % oproti Česku.

     Při úvahách na toto téma je ovšem nutné zohlednit, že struktura odvodů ze mzdy se stát od státu liší. Podmínky povinného pojištění jsou vždy charakteristické pro danou zemi. Jako příklad můžeme uvést Dánsko, které dávky financuje z daní, a tudíž pojištění může být nízké. Z čehož ovšem na druhé straně vyplývá, že Dánové odvádějí vysoké daně. A ve Velké Británii jsou si lidé nuceni hledat jiný zdroj financí na stáří, neboť systém jim poskytne jen nejnutnější pomoc. Mezi nejdražší země z hlediska pojištění se řadí Švédsko a Lucembursko. Naopak nejlevnějšími jsou Rusko, Čína, Rumunsko a Bulharsko. 

     Vysoké náklady na zaměstnance zapříčiňují, že zaměstnavatelé dlouze rozmýšlejí, kolik zaměstnat pracovníků a jakou jim poskytnout mzdu. Nezřídka se také stává, že zaměstnavatel proto raději vyplácí pracovníkům část mzdy na ruku, aby se vyhnul vysokým odvodům.

     Každý z nás se s tím musí nějak vypořádat. Politikové, zaměstnanci i zaměstnavatelé. A tak je tady jedna úvaha: Nikdo se o nás nepostará lépe, než my sami. Dát si peníze stranou na zadní kolečka je jedna z dobrých voleb, jak se připravit na období našich životů, které nás všechny čeká. Na dobu, kdy se nám nebude chtít nebo nebudeme moci pracovat a vydělávat peníze. Existuje celá řada možností, jak se na to připravit.